Povídky

Mířila vysoko

To jsem si takhle jednou projížděla své staré povídky dohledatelné v mém počítači. Stěhovala jsem se, neměla jsem internet a neměla jsem ani co dělat, takže jsem jen brouzdala svými složkami. A objevila tohle.
Nemyslím, že by to bylo něco extra, ale říkám si, jak jsem se musela cítit, když jsem tento krátký text psala? Co se mi honilo hlavou? Budu ráda, pokud mi napíšete váš názor!

Bomba explodovala a ona byla stále v budově. Snažila se, trénovala, chtěla být lepší. Jenže když klesala na zem pod vlivem výbuchu, proklínala sama sebe, proč nedala na svůj vnitřní hlas. Ten ji při odchodu spolubaletek napomínal, aby šla s nimi, že by měla jít, že se něco stane. Ale ona ho ignorovala.
Zítra totiž mělo být rozřešení, která z nich bude ta pravá pro obsazení do nové hry, a ačkoliv se na to vzhledově nehodila, doufala v to.
Mířila příliš vysoko, a jak se nyní ukázalo, bylo to zbytečné. Nyní ležela zhroucená pod zrcadlem, které explodovalo, po celém těle měla šrámy od střepů, co kolem ní prolétaly, a ona jenom zoufale štkala. Nechtěla brečet, nechtěla ukázat svou zranitelnost, ale nemohla jinak.
Zvedla unavenou a zraněnou ruku ke svému obličeji, aby si otřela krev stékající jí do očí a oslepující ji, a tím si rozmazala po tvářích slzy smíchané s líčením. Dříve jí záleželo na bezchybném nalíčení, byla přímo posedlá svým vzhledem, se kterým něco mohla udělat, když už ne se svou postavou, ale nyní…
Cítí se na dně. Už jí nevadí, že je při těle, a že na ni děti v tramvaji pokřikují tlusťoško. Už jí nevadí, že svou velikost musí hledat v obchodech s uzpůsobenou velikostí pro ty „Over Size.
„Pomoc…“ šeptá roztřeseně. Jenže podvědomě tuší, že jí nikdo na pomoc nepřijde. Nikdo neví, že jí starý vrátný dovolil, aby v budově zůstala déle s důvěrou, že poté zabouchne a zkontroluje, že se dveře neotevírají.
Jenže zároveň doufá, že někdo slyšel výbuch. Že pro ni někdo přijde. Jistě, jejich studio je situováno na kraji města, kam je velký problém se dostat, ale zároveň to tu není přímo osamělé! Ale zdá se, že si náhodného výbuchu nikdo nevšiml.
Nikdo si nevšímá umírající osamělé ženy.
Hlavou se jí míhaly stovky emocí, pocitů, myšlenek a nesplněných přání. Kdyby si bývala našla přítele. Kdyby se bývala tolik nesoustředila na balet. Kdyby se bývala usmířila se sestrou. Kdyby si bývala našla práci, která by ji bavila a neubíjela. Kdyby víc žila. Kdyby přemýšlela nad svým životem.
V hlavě jí náhle zazněla slova jedné knihy. A přísahám… V tu chvíli jsem se cítil nekonečně. Donutilo ji to se zamyslet, kdy se ona cítila nekonečně. A nad svým životem. A nad vším, co kdy chtěla udělat, ale neudělá.
Leží.
Umírá.
A ona to ví.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde