• Povídky

    Mířila vysoko

    To jsem si takhle jednou projížděla své staré povídky dohledatelné v mém počítači. Stěhovala jsem se, neměla jsem internet a neměla jsem ani co dělat, takže jsem jen brouzdala svými složkami. A objevila tohle. Nemyslím, že by to bylo něco extra, ale říkám si, jak jsem se musela cítit, když jsem tento krátký text psala? Co se mi honilo hlavou? Budu ráda, pokud mi napíšete váš názor! Bomba explodovala a ona byla stále v budově. Snažila se, trénovala, chtěla být lepší. Jenže když klesala na zem pod vlivem výbuchu, proklínala sama sebe, proč nedala na svůj vnitřní hlas. Ten ji při odchodu spolubaletek napomínal, aby šla s nimi, že by…

  • Povídky

    První párty | POVÍDKA

    První párty je povídka, která ve mně hnila již delší dobu a nebyla jsem schopna ji nějak pořádně vymyslet. Nakonec jsem s ní spokojená a přináším ji zde. “Ano, já vím, že říkáš, že jsi se učila, Mary, ale pochop, že tvé výsledky nejsou odpovídající. Je mi líto, ale pravděpodobně propadneš z matematiky…” Učitelův hlas byl doopravdy skleslý, očividně ho to vážně trápilo, ale mě rozhodně víc. Do očí se mi tlačily slzy a já bezmocně přešlapovala před celou třídou. Cítila jsem se strašně, obzvláště proto, že jsem věděla, jak je to důležité a že ten test musím dát. “Omlouvám se. Mohu odejít?” zašeptala jsem tiše chraptivým hlasem; měla jsem…

  • Povídky

    Šepot křídel motýlů

    Po dlouhé době přicházím s novou povídkou. Jakmile za dva týdny skončí blázinec zvaný maturita, začnu přidávat více. Brzy očekávejte nějakou recenzi a také to, jak jsem poslední rok na gymnáziu zvládla. Louis přichází z práce neskutečně unavený. Je to jeho nekončící smyčka – probudí se unavený, načež celý den v práci tráví čas čučením do obrazovky, protože není schopen se soustředit na jakoukoliv činnost, která není prokrastinací. Když přijde domů, je tak unavený, že si udělá kafe a teprve po dvou hodinách, kdy na jeho tělo začne působit kofein, začne pracovat. Díky tomu jde spát po půlnoci, a když v sedm ráno zvoní budíček, chce se mu umřít. Organismus…

  • Povídky

    Není zlato, co se třpytí

    Spolu s blížícím se maturitním plesem mě napadla jedna krátká povídka. Nedokázala jsem se do toho pořádně vžít a teprve den PO plesu jsem byla schopna ji dopsat… Když jsem se mu podívala do lesknoucích se očí, došlo mi, jak strašně je opilý. Nikdy dříve jsem ho neviděla takhle hlasitě se smát, bavit a být tak otevřeným. Jako introvert to měl těžké, to nepopírám, ale já k němu pronikla, proto jsem ho znala. Ale ne takhle. I dříve se mě občas dotkl – poplácal mě po stehně, vzal kolem ramen, pohladil po vlasech. Dnes to vše bylo asi stokrát intenzivnější. Usmíval se upřímněji a veseleji, celý večer, celý ten dlouhý a…

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich