Čaute, ahoj, nebo mé oblíbené čus bus.
Většinou se strašně nerada popisuju a hodnotím, což jde dost blbě, pokud se třeba ucházím o zaměstnání. V těch případech volím slova jako milá, trpělivá, prozákaznicky orientovaná… Prostě samé nesmysly.
Víceméně jsem cholerická, hysterická a nesnáším, pokud mě někdo vzbudí.
Spánek je tedy pro mě jedna z priorit a jsem schopna prospat klidně třináct hodin a vzápětí si po obědě dát šlofíčka.
Odmalička jsou pro mě důležité knihy. Co si pamatuju, tak jsem četla. Zhltala jsem knihy doma, nestačily mi knihy v nízkoprahovém klubu a utíkala jsem i do knihovny. Přes knihy pro mládež, přes knihy pro dívky až po encyklopedie o koních. Přirozenou součástí knih pro mě je vymýšlení vlastních příběhů. V době, kdy tento článek píši, dopisuju souběžně taky poslední řádky své fantasy knihy. Ačkoliv to není můj první dopsaný příběh, je to pro mě neskutečně kristepane, co budu dělat moment.
V sedmnácti jsem přišla k psovi jak slepá k houslím (ne, neutopte ho, já si ho vezmu do rodiny, kde nesmí být cokoliv většího jak křeček), ale od té doby je pro mě neocenitelný parťák a už si to bez něj neumím představit.
Souběžně s objevováním psa (a zjišťování, že je to víc jak hlava, čtyři nohy a ocas) jsem poznala svět, v kterém reálně žijeme, a začala jsem tvrdě bojovat s množírnami. V momentě, kdy jsme se s přítelem přestěhovali do bytu, jsem také začala s dočasnými péčemi (nejdřív psů, nyní koček, do budoucna plánuji oboje) a dojíždím na agility.
Mám vystudovaný gympl, teď pokračuju na vejšce, obor Poradenství v odborném vzdělávání, na magistra/inženýra plánuji pokračovat na Andragogika a k tomu Zájmové chovy.
Strašně ráda si toho na svá ramena moc nakládám, většinou neposlouchám své tělo, které křičí dost, a pak se zhroutím. Jo, kdyby to nebylo jasné, mám psychické problémy. Definují mě? V očích některých možná. A v těch mých? Ne. Je to moje součást stejně jako to, že jsem zrzavá.
Zbožňuju český jazyk, cizí jazyky obecně, plánuji podnikat, pracovat se zvířaty a mít velkou rodinu. Anebo hodně zvířat, ještě jsem se nerozhodla.
Jsem pražská a nejspíš jí navždy zůstanu, ačkoliv neustále nadávám na lidi a hluk. Jo, nesnáším lidi. A bojím se jich.
A tak to mám jako extrovert těžké.
Sama sebe nazývám obřím lenochodem, pandou a většinu času se prostě hledám, a s přítelem po boku válčíme se světem. A nejvíc se mnou.