Category: Povídání

Jak někteří z vás, kteří četli některý z předchozích článků, ví, dělám od loňského července (bude to tedy rok) na Lince pomoci řidičům. Předpokládám, že to z reklam znáte, 1224, zavoláte a asistent kouzlem zařídí vše potřebné. Jenže časem se samozřejmě volající začnou opakovat…

Continue reading “5 typů lepeřáků | 1224”

K blogu se vracím po prvním velkém milníku mého studia – po úspěšném složení maturity! Když jsem v květnu složila všechny čtyři zkoušky, spadl mi ze srdce obrovský kámen. Zapomněla jsem na to, že mě k smrti bolí koleno, že jsem celou noc nemohla spát. Prostě jsem brečela, skákala po příteli a radovala se, že to je za mnou, že už jen pár dní na přijímačky a pak začínají nejdelší a nejsladší prázdniny v mém životě!

Jsem ten typ člověka, co musí mít přesnou představu o tom, do čeho vlastně jde a ideálně ještě mít naplánováno, kdy se co stane a jak to udělám, abych na 100 % uspěla. Jenže nikdo mi vlastně nebyl schopen říct, jak to probíhá, nikdo mi nebyl schopen zodpovědět všechny mé otázky. Snad vám tento článek pomůže.

Samotná maturita vlastně začíná již v září na začátku posledního ročníku na střední škole. Učitelé do vás začnou všechno hustit, vše vám vysvětlovat a připomínat. Kdo nemá maturitu, jako by nežil, maturita je nejdůležitější milník v našem dosavadním životě, maturita je zkouška dospělosti… Kdo tohle neslyšel, jako by vůbec nechtěl maturovat.

Na podzim přichází ta nejhorší část – vůbec si vybrat, z čeho vlastně chcete maturovat. Někdo je na humanitní, někdo na exaktní vědy… Někdo chce školně, někdo státně. Státně můžete maturovat z matematiky a/nebo nějakého cizího jazyka, český jazyk je ovšem povinný. Znamená to, že budete psát didaktický test, a v případě jazyka ještě slohovou práci. Školně znamená, že škola sama zadá témata (většinou až 25 okruhů), která pokrývají celé středoškolské vzdělávání a obsahují vše potřebné. Některé otázky jsou rozsáhlé, jiné zase kratší.

Jakmile podáte během listopadu přihlášku k maturitě, vše je uzavřeno. Na některých školách se taktéž píše závěrečná práce, kterou se poté na jaře obhajuje a normálně se hodnotí. Před zimními prázdninami se většinou dostávají již kompletní otázky a vy si je musíte začít zpracovávat. Většinou se dají sehnat na internetu, ale já osobně jsem si je radši dávala dohromady sama, protože na internetu dost často najdete žvásty.

Každý učitel českého jazyka si též sestavuje seznam 60 a více knih, z kterých si dvacet vybíráte podle kritérií předepsaných Cermatem. Z hlavy si vybavuji, že to musí být dvě díla do konce 18. století, taky dvě dramata, dvě poezie (to vše samozřejmě minimálně). Je to dost těžké, obzvláště knihy do 18. století a poezie, jelikož to jsou oddíly, které jdou mimo mě.

Tyto knihy byste měli přečíst a zpracovat podle osnovy od Cermatu. Ne každý to čte, ale mně moje hrdost nedovolila jít k maturitě s nepřečtenými knihami, musela jsem prostě mít přečtené vše.

A pak pomalu přichází písemné testy, které jsou většinou na začátku května a na ně navazuje svaťák (čas mezi písemnými a ústními zkouškami, kdy si máte jen opakovat). Jakmile se i tento týden až dva přehoupne, přichází ta nejhorší chvíle.

Kdo má malou třídu, je to většinou rozděleno do dvou dnů, kdo má však velkou třídu, měl by předpokládat, že se zkoušky potáhnou klidně i týden. První den ráno je většinou slavnostní zahájení. Předseda komise pronese nějakou motivační řeč, která studenty ještě víc akorát znervózní. Občerstvení, které studenstvo přineslo, je spíš pro učitele, protože sevřené žaludky žáků zkrátka nedovolují cokoliv pozřít.

Jakmile si sednete na potítko před první zkouškou, stres opadne a než mrknete, je po celé maturitě. A jak to tedy začne, když vy jste ten na řadě?

Já jsem vešla, ruce i nohy se mi klepaly jak blázen. Viděla jsem ale všechny známé tváře, které se na mě trpělivě dívaly a usmívaly se, takže jsem jen pozdravila a šla k paní ředitelce, která držela sáček na losování čísel. Modlila jsem se, aby to bylo cokoliv kromě prvních dvou děl (poezie). U toho mi paní ředitelka gratulovala, že mám nejlepší slohovou práci ze školy, že tolik bodů už dlouho nikdo neměl (29/30) a podobně, zatímco já jsem se snažila nahmatat nějaký žetonek s vysokým číslem. Co čert nechtěl, vytáhla jsem si dvojku – Měsíce od Karla Tomana. Šla jsem na potítko vyměnit spolužáka, který si šel sednout ke zkoušení. Rychle jsem vyplodila za 15 minut co nejvíc informací a pak už to jelo u zkoušení podle osnovy. Vyklepaná jsem vyšla ven a rychle mrkla na svátky na angličtinu.

Za asi čtyřicet minut jsem šla na angličtinu a samozřejmě jsem si vytáhla svátky ve Velké Británii. Byla to hodně povídací otázka, z té jsem měla dost dobrý pocit. Pak nastalo však už jen pár minut pauzy, asi dvacet, kdy jsem se na otázku ze Základu společenských věd ani nestihla mrknout. Je to můj oblíbený předmět, proto jsem si dost věřila.

Vytáhla jsem si ovšem Ekonomii a ekonomiku, zásady tržní ekonomiky, prostě otázku, kterou jsem nechtěla. Nemám ekonomiku ráda a dělalo mi problém se to naučit, ale jakmile jsem se to nadrtila, věřila jsem si. Mluvila jsem sebevědomě a hlasitě, většinou jsem ani neměla připravené poznámky (poslouchala jsem, jak spolužák mluví anglicky, hrozně hezky se to poslouchalo). Měla jsem jen pár bodů jako sandwichová generace a demografické stárnutí, což bylo něco, z čeho byl hlavně předseda nadšený. Tahala jsem informace ze všech dalších otázek, hlavně ze sociologie a politologie. Na svém profesorovi jsem viděla, jak je z toho nadšený.

Jenže potom přišel dějepis. Uměla jsem otázky perfektně do čísla 15, novější dějiny mi moc nešly (s výjimkou druhé sv. v.) a proto jsem se bála. Samozřejmě jsem si vytáhla otázku 16 (První sv. v. a to, co tomu předcházelo). Upřímně, byla to tragédie. Klepala jsem se a pomotala jsem první a druhou sv. v. (začátek a kdo byl s kým „spolčený“), takže to bylo příšerné. Asi v půlce, kdy mi potřetí učitel naznačil, že tohle ne, jsem se rozbrečela. Odpovídala jsem na otázky a u toho jsem bulela jak želva. Byla jsem úplně poslední a s pláčem jsem utekla z učebny. Spolužáci mě uklidňovali, že to tak strašné nebylo, že jsem mluvila až na ten pláč pěkně. Nevěřila jsem jim, myslela jsem, že jsem skoro nic neřekla. V hlavě se mi dokola točilo jen to, že jsem zkoušku neudělala a v září budu opakovat.

A pak přišlo sdělení, že jsem úspěšně odmaturovala s celkovým skórem sedm! Což pro mě bylo úžasné, měla jsem cíl mít celkem méně než přítel a splnilo se mi to. Kdybych si vytáhla jinou otázku z češtiny nebo z dějepisu, pravděpodobně bych měla vyznamenání, ale pro mě je důležité, že to mám. Že jsem udělala maturitu a už se nemusím stresovat!

Na svém instagramu (odkaz najdete v profilu) jsem zveřejnila svou uchvácenou fotku ulovenou z procházky po pražském Petříně, která ukazuje, jak děsně mě Praha vždy dokáže překvapit.
Což je vidět, když se couráme se psem po Petříně. Vždy se najde nějaký nový výhled, neokoukaný a nečekaný, který mi zcela vyrazí dech a jen omámeně hledím.

Odmalička jsem s Prahou měla problém, neměla jsem ji ráda, bouřila jsem se a hlásila, že jsou mnohem hezčí města. To doopravdy jsou, vždycky se nakonec nějaká hezčí města (místa) najdou, nemohu říct, že ne.
Ale i sama Praha je nádherná! Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může líbit, jak zde někdo chce strávit celý život.
Nevím, kdy se to ve mně zlomilo a začala jsem Prahu mít ráda. Kdy jsem pochopila, jak krásná a milá dokáže být, kdy jsem pochopila, co pro mě znamená.
Je to místo, kde jsem vyrůstala, místo, které mi vždy dokáže vyrazit dech, místo, kde jsem spokojená a šťastná.
No vážně, v Praze zažívám po boku psa a přítele všechny srandy a radosti dospívání! V osmnácti žiju sama se psem, vedu rodinu, starám se o jídlo, peru, myju nádobí a prostě všechno, co do samostatného života patří. (Neptejte se, proč tak brzy žiju sama, prostě… rodinné neshody). 
Jelikož bydlíme na Petříně (ne přímo na, ale… na, chápete. Jako na kopci), tak máme Prahu neustále jako na dlani. Stačí ujít 300 metrů a najednou se před vámi celé to živoucí a tlukoucí město rozkládá a vy se nezmůžete jen na překvapené a uchvácené “och”. 
Praze jsem nikdy nefandila, po maturitě jsem chtěla jet do Anglie a dělat au-pair. Ale pak do mého života vtrhl pes a přítel a tak nějak… už jsem nemohla odcestovat a nechat je tu. Místo toho jsem odcestovala k němu na kolej přímo na Petřín. A začala Prahu zkoumat z jiné perspektivy. Jelikož jsem dříve bydlela na konci béčka, kde je něco, co se rýmuje s kost (černý most, kdyby to někomu nedošlo, nah, moje rýmy, no), tak jsem Prahu viděla jen z pohledu obrovských betonových bloků. Do centra jsem se prakticky nedostala a tím pádem jsem nijak nemohla obdivovat, jaká vlastně je.
Ale jakmile jsem začala procházet centrum, viděla obdivuhodné domy a slyšela jejich příběhy, viděla Prahu z ptačí perpektivy, postupně si mě začala získávat.
A ačkoliv víme, že budeme žít na venkově, tohle je něco neskutečně… pěkného. Praha.
Něco, kam se rádi vrátíme.