Studium s bordelem v hlavě

…aneb jak se studuje za předpokladu, že to v hlavě není snadné.

Nebudu zde vypisovat, co mě trápí, nebudu zde vypisovat, jestli mám diagnózy a případně jaké. Mohu jen říct, ano, mám v hlavě srač… bordel. Občas dost hlučný bordel, většinu času je ale tichý a vyčkává na svou příležitost.

A i přesto jsem se rozhodla studovat VŠ, pracovat a bojovat. Dělá to mnoho lidí, to nepopírám. Mnoho lidí tiše trpí, snáší své problémy a stydí se cokoliv o nich říct. Já například hrozně dlouho bojovala s tím, že přeci nejsem blázen, tak proč bych to měla nějak řešit. Prostě je to občas na nic. A co?

Teprve se pomalu dostávám do fáze, že je to normální. Že se není důvod stydět, protože jsem si to nijak nevybírala a nerozhodovala se. Někdo má epilepsii, někdo autismus a já mám prostě zas tohle. Nezbavím se toho, nevyléčím to a když to budu nenávidět, akorát si uděláme navzájem špatně a bude to o to horší.

Tak teda chodíte do školy, fungujete, jenže ono se to občas zhorší a totálně vás to skolí. Odrovná, vypne a vy jen čekáte, kdy to skončí. Chybíte šest týdnů a čím déle ve škole nejste, tím víc vás ovládá strach, co to znamená, co se bude dít po návratu. Vše máte oficiálně zařízeno a posvěceno, odůvodněno a racionálně se není čeho bát. Jenže racionalita vám nic neříká.

Vaši spolužáci vidí jen to, že si šest tejdnů můžete válet šunky doma. Jenže tak to není. Neválíte si šunky. Nikdo to reálně nevidí, ale vedete tak neskutečnou bitvu, že se o tom leckomu může zdát. Spousta mých spolužáků jsou alkáči, co bydlí u maminky, prochází školou jen díky nekonečnému podvádění a nemají pochopení pro kohokoliv, kdo se trochu vymyká z kolonek.

100 depressing quotes about life deep 52

Pak to dopadne tak, že se vyhýbám komunikaci, akcím, že jen sedím doma a brečím, protože fakt jsem k ničemu. Pes mi leží na klíně a funí, že proč brečím a radši ho nedrbu. Já přemýšlím, k čemu to vlastně je.

Vím, že tenhle článek plně nemá hlavu ani patu. Nejspíš se jen potřebuji vyvztekat.

Protože mi často někdo řekl „Wtf, tak jsi doma už měsíc, o co ti jde? Venku je hezky, tak funguj.“ Nebo pak ty horší varianty „Jen se děláš zajímavou.“ To člověk pak neví, jestli brečet, křičet, nebo se jen hystericky smát.

Takže ne, nedělám to, abych byla zajímavá. Radši bych byla ve škole 24/7, než mít tyhle problémy, co mě strašně omezují a brzdí.

Nevěří mi, že je studium náročné. Když sedím v lavici, pořád se cukám, co kde slyším, škubou mi nohy, potí se mi dlaně a v hlavě kolotoč bordelu o tom, co je, bude, jak to bude, jestli se mám bát. A moje pokřivené vnímání všechny signály přehodnocuje jako útok a proto se tak cítím. Když už školu zvládnu, často odcházím třeba po první přednášce.

Dostávám čočku za to, že určitě mám kdo ví co s kdo ví jakým vyučujícím, protože tohle není normální.

Nikdo ale není tolerantní. Nikdo není schopen přijmout, že se něco děje. Nikdo nevnímá, že to, co mi uteče ve škole, pak musím dohánět ve volnu a sama na tom dřít. Že mi to nikdo nevysvětlí jako ve škole, že se hned na cviku nemohu zeptat.

Je to náročné. Je to tak strašně moc bolavé a náročné. Nejradši bych utekla, nechala školy a schoulila se pod stůl. Ale taková nejsem. O to víc, co to je v hlavě horší, o to víc se snažím bojovat.

Nevzdávat.

Není to lehké. Není to snadné a nesetkávám se s pochopením. Se svými spolužáky prakticky nekomunikuji a jen pár z nich ví, že se mi něco děje. Nikomu jsem se zatím nesvěřila s tím, co mě trápí. Ani nechci.

Mohu jen děkovat, že mám tak skvělou školu a na studijním i ve vedení jsou neskutečně vstřícní. Bez nich bych nedostudovala.

Pokud vás cokoliv trápí, nestyďte se. Klidně napište (na jakoukoliv sociální síť) a nevzdávejte se. Ráda si o čemkoliv promluvím.

be brave - alena hennessy

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *