Povídání

Mám já vůbec prázdniny?

Kdo mě trochu zná, ten ví, že jsem hrozná citlivka a nesnesu násilí na zvířatech (samozřejmě i na dětech, ženách, mužích,…) Když mi kamarádka napsala “hele, chci kočku, je ze skladu, co s tím?”, hned jsem se vrhla všechno zjišťovat. Kolik jim je, kde bydlí, kde žijí. A co jsem se dozvídala, to mi trhalo srdce. A to není jediný zážitek. Hromadí se jich tolik, že asi prázdniny mít nebudu…

Zde přidávám odkaz na událost Vodárenských koťat a kopíruji, co se stalo, že se kočky dostaly ke mně.

Všichni v Pražských vodárnách pracují. Sklad praská ve švech a najednou se objeví hubená kočka s půleným obličejem. Ženy se rozplývají a začnou ji krmit. Tahle kočena brzy přivede světlou kámošku, která se nenechá pohladit, ale bříško si naplní ráda. Kočeny dlabaly a dlabaly a důvěra v lidi se prohloubila, protože jedna vlezla do skladu a porodila. Druhá počkala dva týdny a porodila také. Obě s jedním kocourem, který je synem/bratrem jedné z nich. A lidé ve skladu se začnou rozčilovat. Co tu koťata dělají? Nechceme je! Není jim ani měsíc, útulek je nevezme, protože praskají ve švech, co dělat? Rozhodnutí padlo – koťata se utopí. Jedna z žen zde pracujících se však doma svěřila dceři a ta kamarádce. A tak se zpráva o koťatech dostala až k nám. Co s nimi? Domů je vzít nemůžeme, útulky praskají a místo prostě není. Necháme je utopit? Ze všech stran na nás tlačí, že se s koťatama musí něco udělat. Pomoci jim! Ale jak? Jsme dvě chudé studentky, obě bydlíme na miniaturním prostoru, jedna z nás má doma dva psy, druhá rozkopanou koupelnu. Stále nám vyhrožují utopením. Nikdo nechce už ani mámy. 

A tak jsme vzaly přepravky a vyrazily na lov. Kočky hubené, koťata malá. Všechna koťata se úspěšně podařilo odlovit, jednu mámu (půlenou a toužící po lidském kontaktu) také. Druhou mámu jsme lovily dlouho. Na masíčko, na vřískající koťata. Bohužel, nenechala se, byla moc plachá. A tak čekáme a doufáme, že se zaměstnancům podaří ji odchytit. 

První cesta vedla na veterinu. Mladší koťata jsou v pohodě, jen jedno klíště na všechny čtyři kočky. Samí kluci! Starší koťata jsou neskutečně zasvrabená. V uších mají nastěhovaná celá sídliště, vřískají a snaží se si kámoše nechat. Máma na nás syčí, ovšem šikovná paní veterinářka je brzy přemůže a breberky zůstávají na veterině. 

Drsný příběh, co? Zaviněný nekastrováním, protože kastrace je přeci proti přírodě. A proto je lepší kočky nechat množit se mezi sebou, trápit kočku a tak dál. Ale o tom zase jindy, protože osvětu nyní dělat nechci.

První dny to u nás vypadalo asi takhle. Vstávala jsem každé čtyři hodiny, krmila osm hladových krků, porcovala maso, myla misky a podobně. Do toho jsem měla v dočasné péči xBOM a vlastního psa. Dovedete si představit devět koček a dva psy v bytě 1+1? Já taky ne. Dokud jsem to nezažila.

Od května dělám dočasné péče pro spolek Německý ovčák v nouzi, z.s. O dočasných péčích taky bude samostatný článek, ale zde ho zmiňuji proto, že někteří pesani zkrátka jsou na čas nároční. Potřebují individuální přístup, trpělivost, lásku. A jak jsem se ve spolku zapojovala, zakladatelce jsem se natolik zalíbila, že mám víc a víc pravomocí, ale zároveň i povinností. Akce, neustálé telefonování, komunikace s X lidmi.

Další věcí, co zařizuji, je škola. Jak asi víte, studuji Poradenství v odborném vzdělávání, ale jsem magor, takže jsem se rozhodla si přibrat další školu. Český jazyk – dějepis se zaměřením na vzdělávání. Whuí! A jelikož mi syntax dělá problém, začala jsem studovat sama, abych nebyla na škole debil. A teď přijde, proč takovou školu jdu studovat. Protože český jazyk miluju a chci tuto lásku vštěpovat i mladším generacím. Každému prostě něco nejde, u mě to je právě syntax, ale pracuji na tom.

 

V neposlední řadě mě zaměstnává práce. Musela jsem doučit kroužky, pak vyřešit věci kolem pomůcek, nového školního roku, nějaká ta zpětná vazba a podobně. A hledat si novou práci. To se prakticky nezdařilo. Všude jojo, ozveme se a skutek utek’. Dlouho jsem jen popoletovala mezi krátkodobými přivýdělky, ale nakonec se mi poštěstilo a 11. 7. 2018 nastupuji do práce jako telefonická podpora technické linky na pomoc řidičům. Až o práci zjistím víc, zase napíšu!

A věci jako domácnost, přítel, můj pes, rodina, přátelé, knihy… život, to už ani nezmiňuji, to je klasika. A poslední dobou sama sebe nacházím, jak utíkám k úklidu jako k relaxu.

Takže ne – nemám prázdniny. A stěžuji si? Ne. Pokud mám vše naplánované, takto mi to vyhovuje.

Co vy a vaše prázdniny? 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain