Nový Green chytí za srdce každého | Jedna želva za druhou

 

Zdroj

Každý, kdo se alespoň trochu pohybuje v Young Adult četbě musel někdy slyšet o Greenovi. Před pár lety frčelo Hvězdy nám nepřály, potom jedna kniha střídala druhou a pak nastalo ticho po pěšině. Všichni napjatě čekali, co (a jestli vůbec něco) se bude dít.

Zdroj

A najednou to tady fakt je. Jedna želva za druhou se šíří knižním světem, jako obrovská lavina na sebe nabaluje další a další věci. Nejspíš budete jako já – budete k tomu přistupovat skepticky.

To je ale velká chyba.

Continue reading “Nový Green chytí za srdce každého | Jedna želva za druhou”

Roztomilé malé lhářky v novém?

Zdroj

Nevím, kolik z vás zná Roztomilé malé lhářky (v originále Pretty Little Liars), ale jednu dobu to byl velký hit. Z napínavého seriálu se ale postupem času stalo ždímání peněz a nové série ztrácely na smyslu. Ani ty knihy nebyly ony. Pak se ovšem objevila série Hra lží (v originále The Lying Game) a autorka znovu vystřelila vzhůru. Seriál se klasicky od děje knih odklonil a nezískal velkou popularitu.

Zdroj

A nyní se objevila (dobře, já jsem objevila) série Perfekcionistky. Kdo ví, zda bude i seriál (ale předpokládám, že ano), ale ač jsem tomu nedávala moc šancí, první díl si mě zcela získal.


Jak jsem již zmínila, série se jmenuje stejně jako první díl – Perfekcionistky. Kniha opět pojednává o partě dívek, o tajemných mystériích a o „dokonalém” městečku, které samozřejmě dokonalé není. Z hloupé diskuze plné nevinných narážek na smrt jiných lidí se vyvine krutá hra podobná lovu na všechny, které hlavní hrdinky nesnáší.

Zdroj

Ke knize jsem přistupovala doopravdy skepticky. Ano, jakmile jsem viděla jméno Sara Shepard, srdce se mi nadšením rozbušilo, protože jsem s touto autorkou vyrůstala. Nejprve s PLL, poté s TLG a nyní tu mám Perfekcionistky. Autorčin problém – nebo možná spíš můj problém s autorkou – spočívá v jejím stylu všeho na jedno brdo. Tři knižní série, tři ústřední vraždy a tři (ne)dokonalá městečka. V Perfekcionistkách je vidět, jak je autorka sama sebou ovlivněna, ale kdo ví, čím to je způsobeno.

Ovšem i přes prakticky nulová očekávání jsem se do knihy neskutečně zamilovala. Jak se postavy postupně objevovaly na scéně a na povrch vyplouvala jejich děsivá tajemství, běhal mi mráz po zádech a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Ani posunutý termín z psychologie si neupoutal mou pozornost, dokud jsem nepřetočila poslední stránku! 
Zdroj
Nejspíše je Shepardová dostatečně vypsaná a nasbírala spoustu zkušeností, protože tahle série má všechno, co předchozí série neměly a co mi na nich vadilo. Neokoukaný děj, prudký spád, tajemství zahalená do lží a jizev nejen na duši. Kombinace charakterů hlavních hrdinek, jejich životů a tak iritujícího dokonalého městečka si mě prostě získala. Prakticky okamžitě jsem si běžela pro druhý díl, jen abych zjistila, co s holkama bude dál. 
Pokud jste stejně skeptičtí jako jsem byla já, mám jednoduchou radu – nebuďte. Dejte autorce ještě jednu šanci a uvidíte, že vás překvapí. 

Mířila vysoko

To jsem si takhle jednou projížděla své staré povídky dohledatelné v mém počítači. Stěhovala jsem se, neměla jsem internet a neměla jsem ani co dělat, takže jsem jen brouzdala svými složkami. A objevila tohle.
Nemyslím, že by to bylo něco extra, ale říkám si, jak jsem se musela cítit, když jsem tento krátký text psala? Co se mi honilo hlavou? Budu ráda, pokud mi napíšete váš názor!

Bomba explodovala a ona byla stále v budově. Snažila se, trénovala, chtěla být lepší. Jenže když klesala na zem pod vlivem výbuchu, proklínala sama sebe, proč nedala na svůj vnitřní hlas. Ten ji při odchodu spolubaletek napomínal, aby šla s nimi, že by měla jít, že se něco stane. Ale ona ho ignorovala.
Zítra totiž mělo být rozřešení, která z nich bude ta pravá pro obsazení do nové hry, a ačkoliv se na to vzhledově nehodila, doufala v to.
Mířila příliš vysoko, a jak se nyní ukázalo, bylo to zbytečné. Nyní ležela zhroucená pod zrcadlem, které explodovalo, po celém těle měla šrámy od střepů, co kolem ní prolétaly, a ona jenom zoufale štkala. Nechtěla brečet, nechtěla ukázat svou zranitelnost, ale nemohla jinak.
Zvedla unavenou a zraněnou ruku ke svému obličeji, aby si otřela krev stékající jí do očí a oslepující ji, a tím si rozmazala po tvářích slzy smíchané s líčením. Dříve jí záleželo na bezchybném nalíčení, byla přímo posedlá svým vzhledem, se kterým něco mohla udělat, když už ne se svou postavou, ale nyní…
Cítí se na dně. Už jí nevadí, že je při těle, a že na ni děti v tramvaji pokřikují tlusťoško. Už jí nevadí, že svou velikost musí hledat v obchodech s uzpůsobenou velikostí pro ty „Over Size.
„Pomoc…“ šeptá roztřeseně. Jenže podvědomě tuší, že jí nikdo na pomoc nepřijde. Nikdo neví, že jí starý vrátný dovolil, aby v budově zůstala déle s důvěrou, že poté zabouchne a zkontroluje, že se dveře neotevírají.
Jenže zároveň doufá, že někdo slyšel výbuch. Že pro ni někdo přijde. Jistě, jejich studio je situováno na kraji města, kam je velký problém se dostat, ale zároveň to tu není přímo osamělé! Ale zdá se, že si náhodného výbuchu nikdo nevšiml.
Nikdo si nevšímá umírající osamělé ženy.
Hlavou se jí míhaly stovky emocí, pocitů, myšlenek a nesplněných přání. Kdyby si bývala našla přítele. Kdyby se bývala tolik nesoustředila na balet. Kdyby se bývala usmířila se sestrou. Kdyby si bývala našla práci, která by ji bavila a neubíjela. Kdyby víc žila. Kdyby přemýšlela nad svým životem.
V hlavě jí náhle zazněla slova jedné knihy. A přísahám… V tu chvíli jsem se cítil nekonečně. Donutilo ji to se zamyslet, kdy se ona cítila nekonečně. A nad svým životem. A nad vším, co kdy chtěla udělat, ale neudělá.
Leží.
Umírá.
A ona to ví.