Hlídání

O hlídání I. – Kdo, co, proč, jak

Když jsem s hlídáním začínala, netušila jsem skoro nic. Neměla jsem žádný kurz, nestudovala jsem žádnou školu a vše, co umím, jsem se naučila sama.
Jak? 

Když mi bylo deset, narodila se mi mladší sestra. A starost o ni mi spadla na krk jako olověné závaží spolu s cedulkou ‘vždyť jsi nejstarší’. Takže nejenom, že jsem pečovala o bratra, ale ještě jsem dostala sestru. V tak nízkém věku jsem nebyla pořádně připravená a proto jsem ji jednou málem udusila, ovšem zpětně vidím, že i tyhle zkušenosti mě posunuly dopředu.

Chcete se tedy dozvědět, co vše jsem za svou devítiletou praxi v hlídání zjistila, nějaké tipy a triky a hlavně, jak se nezbláznit?

První, co bych všem, co vůbec nad hlídáním uvažují, řekla. Nečekejte zázraky. Ze začátku vám maminky nebudou moc důvěřovat, dítě vám svěří lehce nesvé a třeba dvacetkrát vám zavolají. Samozřejmě, že ne všechny! Jsou maminky, co vám dítě šoupnou, zdrhnou a neuslyšíte o nich dřív, než se vrátí.

Zadruhé – vždy choďte včas. Radši se desetkrát ujistěte, od kolika že chtějí hlídat a doražte třeba čtvrt hodinky předem, ale bude to rozhodně lepší přijít jen o pět minut později.

Příklad: Maminka má dvě děti, chlapečka (2) a holčičku (4). Potřebuje od 12:00 hlídání, protože to je nejposlednější termín, kdy musí odcházet z domu. Hlídačka přiběhne v 11:58, protože čas byl přece ve 12. Maminka jí sotva ukáže, kde jsou pleny, kde mají děti hračky a co jim dát k obědu a už musí běžet, protože má pracovní schůzku. Hlídačka je nervózní, protože neví, co se vlastně děje a co dělat v případě nouze, zatímco maminka je nervózní, protože pořád myslí na to, co vše nestihla říct. A tak hlídačka dětem dá čokoládové sušenky, co našla v batohu, ale maminka nestihla říct, že je chlapeček alergik… A neštěstí je na světě.

Není na škodu si zjistit, jakou věkovou kategorii budete hlídat a minimálně něco o ní. Já osobně si zjistím věk a následně projedu pár článků na netu, abych měla přibližnou představu. Samozřejmě, každé dítě je odlišné a proto není možné brát tyto rady jako nějaký striktní návod, co platí na každé dítě.

Pokud hlídáte mladší děti, je dobré s sebou mít něco neobvyklého. Předpokládám, že budete (minimálně většina) znát takové ty gumičky, co vypadají jako šňůra od telefonu a mají různé pestré barvy. Nebo gumové náramky. Na miminka a celkově tak do tří let to funguje jako perfektní zaujmutí pozornosti, pokud v klidu potřebujete třeba ohřát jídlo.

Co se oblečení na hlídání týče je důležité, aby bylo hlavně pohodlné a nevadilo, že se umatlá. Takže žádné světlé barvy, drahé oblečení a ani to, co chcete brát někam do společnosti. Pokud hned po hlídání musíte někam běžet, radši si ho zabalte s sebou a před odchodem se převlékněte.

Maminky, se kterými jsem pracovala, jsou většinou velmi milé a celé vděčné, že jim raubíře pohlídáte. Ovšem také vám řeknou, že jsou děti hodné a poslušné. Neříkám, že to tak není, ale většinou, jakmile se dítě trochu otrká, začne zlobit. U mimin teda spíš řvát.

A jak se chovat k rodičům? Při prvním setkání určitě důrazně pozdravit, případně podat ruku, usmát se a hledět do očí. Vychovanost nadevše a získáte si důvěru, že své cennosti dávají do správných rukou. Netvařte se otráveně, zničeně a nepokukujte po hodinkách. Pokud někdo chce hlídat, měl by to dělat proto, že rád pracuje s dětmi. Ne proto, že chce vydělávat.

Následně děti pozdravte, ačkoliv je to nemluvně. Pro rodiče je důležité, že se na dítě nějakým způsobem zaměříte. Vám by bylo příjemné, kdyby vašeho potomka někdo prostě ignoroval?

Nejdůležitější je… Nelžete. Maminky to poznají. Když jim řeknete, že hlídáte pět let a následně neumíte mimčo vzít ani do náruče… Nesnažte se být co nejlepší. Radši upřímně řekněte, zda by vám trochu neporadila, než abyste nedopatřením dítěti ublížili. Každý si někde musí nasbírat zkušenosti.

Mně osobně tomu hodně pomohla práce v DDM (Dům dětí a mládeže), kde jsem se na akcích stýkala s každou věkovou kategorií. Po čase dokážete většinu dětí prostě odhadnout a minimálně tušíte, co na ně zabere.

Samozřejmě, ne každý dokáže hlídat děti. Ačkoliv jsem nervák, jakmile jsem s dětmi, jsem mnohem klidnější. A to právě proto, že si myslím, že to je moje náplň, to, kde se budu cítit kompletní.

No, a co s dětma vlastně dělat? Pokud jde o večerní hlídání, je to víceméně bez problémů. S sebou knihu/ntb/cokoliv a jenom občas dětem nakouknout do pokoje, že fakt spinkají a nevyskakují z okna.

Příklad: Hlídala jsem chlapečka (2), který měl spát po obědě. Uložila jsem ho, dala plyšáka, přikryla, přečetla pohádku a dítko uslo. Jenže asi po dvaceti minutách jsem ho šla zkontrolovat a dítě balancovalo na topení a vší silou se snažilo okno vyrvat a proskočit ze čtvrtého patra.

Z toho plyne, že ačkoliv dítě spinká – má spinkat – ne vždy to tak je a právě proto je nutné je hlídat. Nejideálnější je být s nimi v pokojíčku, ale většinou bohužel neusnou, zatímco jste v pokoji.

Jaké jsou vaše zkušenosti s hlídáním? Co byste doporučili do druhého článku na toto téma? 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich