Povídky

Není zlato, co se třpytí

Spolu s blížícím se maturitním plesem mě napadla jedna krátká povídka. Nedokázala jsem se do toho pořádně vžít a teprve den PO plesu jsem byla schopna ji dopsat…

Když jsem se mu podívala do lesknoucích se očí, došlo mi, jak strašně je opilý. Nikdy dříve jsem ho neviděla takhle hlasitě se smát, bavit a být tak otevřeným. Jako introvert to měl těžké, to nepopírám, ale já k němu pronikla, proto jsem ho znala. Ale ne takhle.
I dříve se mě občas dotkl – poplácal mě po stehně, vzal kolem ramen, pohladil po vlasech.
Dnes to vše bylo asi stokrát intenzivnější. Usmíval se upřímněji a veseleji, celý večer, celý ten dlouhý a neskutečně vlekoucí se maturitní ples. Prvního panáka jsme si dali už ve dvě, když jsme přišli vše připravovat.
Byli jsme zde jen s našimi spolužáky a každý měl tolik práce, že nikdo neřešil, že při přípravě pijeme. Objímali jsme se, smáli a škádlili se stejně, jako dříve. Ale bylo to silnější.
Poslední týdny to vše sílilo. Po Vánocích jsme se dokonce poprvé objali a od té doby jsme se dotýkali toho druhého čím dál tím okatěji.
Nikdy to nedošlo dál, než k pošťuchování, hlazení, poplácávání a nípání do boků. Ale oba jsme v tom cítili něco víc.
Například když jsme byli ve třídě a provokovali se. Jeho největší zábavou bylo škádlení mé osoby a díky tomu se strašně smál. Dotýkala jsem se jeho boků a prstu mu zarývala do hrudníku a do jakékoliv volné kůže, kterou jsem našla, díky čemuž se smál tak moc, že nemohl dýchat. V jednu chvíli jsem stala těsně u něj, on mě držel za ruce a hleděli jsme si do očí. Kdyby na nás nekoukal spolužák, asi by došlo i k polibku.
A teď prostě jsme tady. Já opilá, on opilý. Naše drahé polovičky se pohybují ve stejné místnosti a my tu stojíme blízko sebe, prakticky v objetí, přičemž si co chvíli ťukneme. Dnes vše prý platí on, ví, že jinak bych se opít nemohla.
„Tak co říkáš? Nelituješ, že jsi na afer šla?“ zasměje se strašně hezkým způsobem a nakloní se ke mně blíž, abych ho dobře slyšela. Též se k němu nakloním a svět pomyslně umlkne. Pořád slyším, jak neskutečně křičí celý sál, svíjejí se všude další lidé a kdesi hluboko v mozku mi hlodá červíček starostí, jak moc asi bude Mates žárlit, když mě uvidí, ale nemohu ho brát na zřetel.
Vidím jen jeho oči. Všechno ve mně křičí, abych ho políbila. Všechno.
On mi hledí do tváře s něžným úsměvem a opatrně se ke mně přibližuje. Zdvihnu tvář blíže k té jeho a sleduji ho. Sama mu to nijak nehodlám ulehčit. Alkohol mi neskutečně otupil mozek, takže onen hlásek povinnosti již mlčí a neprojevuje se.
Touhu má vepsanou v rysech a jeho ruce se mi majetnicky sevřou kolem boků. Přitáhne si mě těsně k sobě, tělo na tělo, hrudník na hrudník.
Pak se políbíme.
Rty se nám vpijí a oba dychtivě zalapáme po dechu. Je to přesně to, co jsem si představovala. Vím to.
Oči mám zavřené, rukama pomalu přejedu po jeho hrudníku a vklouznu Matesovi do vlasů. Ale ty nejsou Matesovy! Pomalu se od něj odkloním a za ramenem mu vidím šokovanou přítelkyni. Lenka, moje kamarádka, na nás třeští oči stejně jako jeho přítelkyně a svého přítele naštěstí nikde nevidím.
„Proč?“ vydechnu mu zmateně do rtů. V obličeji má blažený výraz a oči upírá hluboce do těch mých.
„Líbíš se mi. Chtěl jsem to zkusit. Ochutnat tvé rty, tvou tvář, to, jak líbáš.“ S těmito neskutečně opilými slovy mi odhrne z tváře pramínek vlasů a nakloní hlavu ke straně.
„Ale… to nejde. Jsi zadaný a já také.“ Ve tváři se mu objeví chmury a nechápavě se rozhlédne kolem. Naši spolužáci si kontaktu mezi námi již všimli a cosi si mezi sebou špitají. On však stále jen stojí a pohledem vyhledává svou holku. Té se v očích objeví slzy a brzy zmizí v hloučku kamarádek, které jako jeden muž probodávají mou osobu pohledem.
„Už asi nejsem,“ namítne rozkošně a srdce mě bolí z toho, co se hodlám udělat.
Hrozně mě přitahuje, neskutečně moc. Cítím se s ním dobře a ráda bych to třeba i někdy zkusila, ale… ne dnes. Nemohu.
„Promiň. Tohle nepůjde. Já Matese miluju a nechci bez něj být. Nemohu bez něj být,“ odvětím mu tiše a poraženecky se mu podívám do očí. Smutný výraz v jeho tváři mi láme srdce a jeho oči mi propalují díru snad až na dno duše.
„Ale…“ pokusí se mi ještě jakýmkoliv způsobem vysvětlit, proč bych mu měla dát šanci. Jenže já ho poslouchat nechci.
Mates je mým bezpečným přístavem, a ač nemohu předvídat budoucnost, tuším, že máme dost velkou šanci, aby nám to spolu vydrželo.
„Promiň,“ zašeptám tiše a naposledy ho slabě políbím přímo na rty, které chutnají sladce a přívětivě. Sklesle mě sleduje celou cestu, co se vracím k Matesovi.
On na mě hledí se zděšeným výrazem, očima uhýbá a jeho ublížené pohledy mě bolí. Cítím se jako ta největší příšera na světě.
„Neměla jsem to dopustit. Ty jsi moje láska,“ povídám tiše, ale vím, že mě slyší. Šedomodré oči zabodne do mých a tápavě si mě prohlíží.
„Dovedeš mi odpustit?“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich