Povídání

Není Praha krásná?

Na svém instagramu (odkaz najdete v profilu) jsem zveřejnila svou uchvácenou fotku ulovenou z procházky po pražském Petříně, která ukazuje, jak děsně mě Praha vždy dokáže překvapit.
Což je vidět, když se couráme se psem po Petříně. Vždy se najde nějaký nový výhled, neokoukaný a nečekaný, který mi zcela vyrazí dech a jen omámeně hledím.

Odmalička jsem s Prahou měla problém, neměla jsem ji ráda, bouřila jsem se a hlásila, že jsou mnohem hezčí města. To doopravdy jsou, vždycky se nakonec nějaká hezčí města (místa) najdou, nemohu říct, že ne.
Ale i sama Praha je nádherná! Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může líbit, jak zde někdo chce strávit celý život.
Nevím, kdy se to ve mně zlomilo a začala jsem Prahu mít ráda. Kdy jsem pochopila, jak krásná a milá dokáže být, kdy jsem pochopila, co pro mě znamená.
Je to místo, kde jsem vyrůstala, místo, které mi vždy dokáže vyrazit dech, místo, kde jsem spokojená a šťastná.
No vážně, v Praze zažívám po boku psa a přítele všechny srandy a radosti dospívání! V osmnácti žiju sama se psem, vedu rodinu, starám se o jídlo, peru, myju nádobí a prostě všechno, co do samostatného života patří. (Neptejte se, proč tak brzy žiju sama, prostě… rodinné neshody). 
Jelikož bydlíme na Petříně (ne přímo na, ale… na, chápete. Jako na kopci), tak máme Prahu neustále jako na dlani. Stačí ujít 300 metrů a najednou se před vámi celé to živoucí a tlukoucí město rozkládá a vy se nezmůžete jen na překvapené a uchvácené “och”. 
Praze jsem nikdy nefandila, po maturitě jsem chtěla jet do Anglie a dělat au-pair. Ale pak do mého života vtrhl pes a přítel a tak nějak… už jsem nemohla odcestovat a nechat je tu. Místo toho jsem odcestovala k němu na kolej přímo na Petřín. A začala Prahu zkoumat z jiné perspektivy. Jelikož jsem dříve bydlela na konci béčka, kde je něco, co se rýmuje s kost (černý most, kdyby to někomu nedošlo, nah, moje rýmy, no), tak jsem Prahu viděla jen z pohledu obrovských betonových bloků. Do centra jsem se prakticky nedostala a tím pádem jsem nijak nemohla obdivovat, jaká vlastně je.
Ale jakmile jsem začala procházet centrum, viděla obdivuhodné domy a slyšela jejich příběhy, viděla Prahu z ptačí perpektivy, postupně si mě začala získávat.
A ačkoliv víme, že budeme žít na venkově, tohle je něco neskutečně… pěkného. Praha.
Něco, kam se rádi vrátíme.

A co vy a váš názor na Prahu? Popřípadě máte taky město, ke kterému se rádi vracíte, které vás dostalo, jako Praha mě?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

„Proti blbosti i bohové bojují marně.“ Jan Werich