Kdo je Baru?

Praštěná, nerozumná a ovládána city. 
Zároveň něžná, zamilovaná, toužící po velké rodině a hromadě psů.


Já sama mám spoustu adjektiv, kterými bych se popsala. A i proto jsem si založila nový blog, abych mohla všem ukázat, kdo vlastně jsem. A taky zde hromadit vše, co budu chtít plodit. Protože dříve jsem měla blogy jen na recenze, jen na povídky a vždy mě nakonec rozčilovalo, že to nemám u sebe a nejde to.

A právě proto jsem si založila tento blog, u kterého pevně věřím, že vydržím. Byl založen na začátku roku 2017, ale do ostrého provozu spuštěn 6. 1. 2017.

Teď tedy o mně ale.

Je mi devatenáct let a letošním rokem (snad) ukončím své studium na gymnáziu. Stále se nemohu rozhodnout, zda chci pokračovat na bohemistiku nebo na pedagogickou fakultu, jelikož oboje má svá pro i proti a já nevím, co je prostě silnější.

Žiji se svým psem a přítelem poblíž Petřína, kam často směřuji své kroky, ovšem ne nyní v zimě – zmrzla bych.

Jinak jsem dost praštěná a nekompromisní osoba. Pokud se mi něco nelíbí, nebojím se projevit svůj názor a právě proto se dost často dostávám do křížku s mnoha lidmi.

Ovšem stále jsem dost romantická a něžná osoba, kterou rozbrečí kdejaká blbina a následně se u toho dokážu neskutečně vztekat.

Kdybyste na mě měli jakýkoliv dotaz, neváhejte se mě zeptat.

Rc: Ostrov lhářů

Znáte to? Ne?! Tak se nejprve podívejte SEM.
Nejprve jsem chtěla nafotit fotky sama, ale mobil odmítá fungovat. Tuto fotku jsem si vypůjčila ZDE.

Cadence každý rok jezdí na ostrov za svým dědečkem, kde spolu se stejně starými bratranci a sestřenicí prožívá divoká léta plná srandiček a triků. Říká se jim Lháři. Mladším dětem říkají maloši a celkově ignorují svou rodinu.

Žijí rychle a vše si berou plnými doušky. Jenže poté se to zvrtne…

Původní název: We Were Liars  

Autor: E. Lockhart
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
Počet stran: 264

“Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě lžete!”

Cady utrpěla pořádný úraz hlavy – nic si nepamatuje, bere prášky a všechno má jako v mlze. Mamka jí nic nechce říct, dědeček se po smrti babičky změnil a neustále ji oslovuje Mirren a maloši si myslí, že je z ní feťák.

Poslední dva roky má jako v mlze a nic si nepamatuje. A my tápeme s ní. Marně sledujeme její boj o to, aby si vzpomněla, plaveme v tom stejně jako ona. Dech se tají a čím víc odhalujeme spletitá tajemství dokonalého rodu Sinclairových, tím víc se nám chce brečet.

Knihu jsem poprvé četla, když jsem byla na brigádě v knihkupectví. Přítel mi ji koupil k narozeninám (spolu s Fangirl) a proto jsem se na ni hned vrhla. Ostrov patří mezi knihy, na které nikdy nezapomenete. Zavrtá se vám pod kůži a i když si budete chtít děj zopakovat dalším přečtením, stále v něm budete objevovat nové a nové věci.

Celý děj jsem měla sevřené hrdlo a jak jsem postupovala, bylo mi Cady a celého rodu Sinclairových čím dál tím víc líto.

Myslím, že Ostrov lhářů je jedna z nejgeniálnějších young adult knih, co jsem kdy četla. Je v ní vše, co by vás mohlo zajímat – napětí, romance, ztráta, tajemství… Odkrývá nám život zhýčkaného bohatého dědečka, nezvedených dcer (princezen) a nespokojenost čtyř lidí, kteří jsou ochotni udělat cokoliv, aby svou rodinu napravili.

Upřímně, Lháře jsem si okamžitě oblíbila. Hádky tetiček a dědečka mi přišly nechutné a bezpředmětné, maloši jsou zase trhlí, skoro jako by se jednalo o malé děti, ale Lháři… jsou prostě perfektní.

Nejméně mi seděla Mirren, ovšem totálně jsem si zamilovala Gata. Proč? Kvůli jeho názorům. A hlavně kvůli narážkám na Větrnou hůrku!

Jestli hledáte oddechovou knihu, Ostrov lhářů odložte. Pokud se ovšem nebojíte ponořit přímo po hlavě do jiného světa – do světa boháčů a intrik – doporučuji. Myslím, že příběh není pro každého.

SPOILER!!!

Nejvíce jsem brečela, když jsem četla, jak uhořeli retrívři. A potom pro Gata a Johnnyho. Co vy?

Zdroje: 1 | 2

Není Praha krásná?

Na svém instagramu (odkaz najdete v profilu) jsem zveřejnila svou uchvácenou fotku ulovenou z procházky po pražském Petříně, která ukazuje, jak děsně mě Praha vždy dokáže překvapit.
Což je vidět, když se couráme se psem po Petříně. Vždy se najde nějaký nový výhled, neokoukaný a nečekaný, který mi zcela vyrazí dech a jen omámeně hledím.

Odmalička jsem s Prahou měla problém, neměla jsem ji ráda, bouřila jsem se a hlásila, že jsou mnohem hezčí města. To doopravdy jsou, vždycky se nakonec nějaká hezčí města (místa) najdou, nemohu říct, že ne.
Ale i sama Praha je nádherná! Nikdy jsem nechápala, jak se někomu může líbit, jak zde někdo chce strávit celý život.
Nevím, kdy se to ve mně zlomilo a začala jsem Prahu mít ráda. Kdy jsem pochopila, jak krásná a milá dokáže být, kdy jsem pochopila, co pro mě znamená.
Je to místo, kde jsem vyrůstala, místo, které mi vždy dokáže vyrazit dech, místo, kde jsem spokojená a šťastná.
No vážně, v Praze zažívám po boku psa a přítele všechny srandy a radosti dospívání! V osmnácti žiju sama se psem, vedu rodinu, starám se o jídlo, peru, myju nádobí a prostě všechno, co do samostatného života patří. (Neptejte se, proč tak brzy žiju sama, prostě… rodinné neshody). 
Jelikož bydlíme na Petříně (ne přímo na, ale… na, chápete. Jako na kopci), tak máme Prahu neustále jako na dlani. Stačí ujít 300 metrů a najednou se před vámi celé to živoucí a tlukoucí město rozkládá a vy se nezmůžete jen na překvapené a uchvácené “och”. 
Praze jsem nikdy nefandila, po maturitě jsem chtěla jet do Anglie a dělat au-pair. Ale pak do mého života vtrhl pes a přítel a tak nějak… už jsem nemohla odcestovat a nechat je tu. Místo toho jsem odcestovala k němu na kolej přímo na Petřín. A začala Prahu zkoumat z jiné perspektivy. Jelikož jsem dříve bydlela na konci béčka, kde je něco, co se rýmuje s kost (černý most, kdyby to někomu nedošlo, nah, moje rýmy, no), tak jsem Prahu viděla jen z pohledu obrovských betonových bloků. Do centra jsem se prakticky nedostala a tím pádem jsem nijak nemohla obdivovat, jaká vlastně je.
Ale jakmile jsem začala procházet centrum, viděla obdivuhodné domy a slyšela jejich příběhy, viděla Prahu z ptačí perpektivy, postupně si mě začala získávat.
A ačkoliv víme, že budeme žít na venkově, tohle je něco neskutečně… pěkného. Praha.
Něco, kam se rádi vrátíme.

A co vy a váš názor na Prahu? Popřípadě máte taky město, ke kterému se rádi vracíte, které vás dostalo, jako Praha mě?

O hlídání I. – Kdo, co, proč, jak

Když jsem s hlídáním začínala, netušila jsem skoro nic. Neměla jsem žádný kurz, nestudovala jsem žádnou školu a vše, co umím, jsem se naučila sama.
Jak? 

Když mi bylo deset, narodila se mi mladší sestra. A starost o ni mi spadla na krk jako olověné závaží spolu s cedulkou ‘vždyť jsi nejstarší’. Takže nejenom, že jsem pečovala o bratra, ale ještě jsem dostala sestru. V tak nízkém věku jsem nebyla pořádně připravená a proto jsem ji jednou málem udusila, ovšem zpětně vidím, že i tyhle zkušenosti mě posunuly dopředu.

Chcete se tedy dozvědět, co vše jsem za svou devítiletou praxi v hlídání zjistila, nějaké tipy a triky a hlavně, jak se nezbláznit?

První, co bych všem, co vůbec nad hlídáním uvažují, řekla. Nečekejte zázraky. Ze začátku vám maminky nebudou moc důvěřovat, dítě vám svěří lehce nesvé a třeba dvacetkrát vám zavolají. Samozřejmě, že ne všechny! Jsou maminky, co vám dítě šoupnou, zdrhnou a neuslyšíte o nich dřív, než se vrátí.

Zadruhé – vždy choďte včas. Radši se desetkrát ujistěte, od kolika že chtějí hlídat a doražte třeba čtvrt hodinky předem, ale bude to rozhodně lepší přijít jen o pět minut později.

Příklad: Maminka má dvě děti, chlapečka (2) a holčičku (4). Potřebuje od 12:00 hlídání, protože to je nejposlednější termín, kdy musí odcházet z domu. Hlídačka přiběhne v 11:58, protože čas byl přece ve 12. Maminka jí sotva ukáže, kde jsou pleny, kde mají děti hračky a co jim dát k obědu a už musí běžet, protože má pracovní schůzku. Hlídačka je nervózní, protože neví, co se vlastně děje a co dělat v případě nouze, zatímco maminka je nervózní, protože pořád myslí na to, co vše nestihla říct. A tak hlídačka dětem dá čokoládové sušenky, co našla v batohu, ale maminka nestihla říct, že je chlapeček alergik… A neštěstí je na světě.

Není na škodu si zjistit, jakou věkovou kategorii budete hlídat a minimálně něco o ní. Já osobně si zjistím věk a následně projedu pár článků na netu, abych měla přibližnou představu. Samozřejmě, každé dítě je odlišné a proto není možné brát tyto rady jako nějaký striktní návod, co platí na každé dítě.

Pokud hlídáte mladší děti, je dobré s sebou mít něco neobvyklého. Předpokládám, že budete (minimálně většina) znát takové ty gumičky, co vypadají jako šňůra od telefonu a mají různé pestré barvy. Nebo gumové náramky. Na miminka a celkově tak do tří let to funguje jako perfektní zaujmutí pozornosti, pokud v klidu potřebujete třeba ohřát jídlo.

Co se oblečení na hlídání týče je důležité, aby bylo hlavně pohodlné a nevadilo, že se umatlá. Takže žádné světlé barvy, drahé oblečení a ani to, co chcete brát někam do společnosti. Pokud hned po hlídání musíte někam běžet, radši si ho zabalte s sebou a před odchodem se převlékněte.

Maminky, se kterými jsem pracovala, jsou většinou velmi milé a celé vděčné, že jim raubíře pohlídáte. Ovšem také vám řeknou, že jsou děti hodné a poslušné. Neříkám, že to tak není, ale většinou, jakmile se dítě trochu otrká, začne zlobit. U mimin teda spíš řvát.

A jak se chovat k rodičům? Při prvním setkání určitě důrazně pozdravit, případně podat ruku, usmát se a hledět do očí. Vychovanost nadevše a získáte si důvěru, že své cennosti dávají do správných rukou. Netvařte se otráveně, zničeně a nepokukujte po hodinkách. Pokud někdo chce hlídat, měl by to dělat proto, že rád pracuje s dětmi. Ne proto, že chce vydělávat.

Následně děti pozdravte, ačkoliv je to nemluvně. Pro rodiče je důležité, že se na dítě nějakým způsobem zaměříte. Vám by bylo příjemné, kdyby vašeho potomka někdo prostě ignoroval?

Nejdůležitější je… Nelžete. Maminky to poznají. Když jim řeknete, že hlídáte pět let a následně neumíte mimčo vzít ani do náruče… Nesnažte se být co nejlepší. Radši upřímně řekněte, zda by vám trochu neporadila, než abyste nedopatřením dítěti ublížili. Každý si někde musí nasbírat zkušenosti.

Mně osobně tomu hodně pomohla práce v DDM (Dům dětí a mládeže), kde jsem se na akcích stýkala s každou věkovou kategorií. Po čase dokážete většinu dětí prostě odhadnout a minimálně tušíte, co na ně zabere.

Samozřejmě, ne každý dokáže hlídat děti. Ačkoliv jsem nervák, jakmile jsem s dětmi, jsem mnohem klidnější. A to právě proto, že si myslím, že to je moje náplň, to, kde se budu cítit kompletní.

No, a co s dětma vlastně dělat? Pokud jde o večerní hlídání, je to víceméně bez problémů. S sebou knihu/ntb/cokoliv a jenom občas dětem nakouknout do pokoje, že fakt spinkají a nevyskakují z okna.

Příklad: Hlídala jsem chlapečka (2), který měl spát po obědě. Uložila jsem ho, dala plyšáka, přikryla, přečetla pohádku a dítko uslo. Jenže asi po dvaceti minutách jsem ho šla zkontrolovat a dítě balancovalo na topení a vší silou se snažilo okno vyrvat a proskočit ze čtvrtého patra.

Z toho plyne, že ačkoliv dítě spinká – má spinkat – ne vždy to tak je a právě proto je nutné je hlídat. Nejideálnější je být s nimi v pokojíčku, ale většinou bohužel neusnou, zatímco jste v pokoji.

Jaké jsou vaše zkušenosti s hlídáním? Co byste doporučili do druhého článku na toto téma?